Vamberk si v tomto roce může připomenout 125. výročí narození slavného basbarytonisty Pavla Ludikara, jehož otec, dirigent Národního divadla Augustin Vyskočil, se v tomto východočeském městě narodil. Ludikar sám asi na toto město nevzpomínal v dobrém.
Slavný pěvec byl po 2. světové válce označen za zrádce a kolaboranta, úřady mu přikázaly žít ve Vamberku, kde musel zametat ulice. Ludikarovi kladli za vinu, že za války vystupoval v Německu, učil v Salcburku a Štýrském Hradci a pro operu v Mnichově přeložil do němčiny Prodanou nevěstu.
"Přitom to byl vynikající člověk. Za války zachránil několik českých studentů před totálním nasazením. Vedl totiž operní oddělení salcburského Mozartea a po uzavření pražské konzervatoře je pozval do svých kurzů. Ludikarova žačka sopranistka Věra Jindřichová mi vyprávěla, jak získali na Ludikarovu přímluvu povolení z protektorátního ministerstva kultury a jak na jaře 1941 dorazili vlakem do Salcburku, kde jim sehnal Ludikar ubytování a zařídil přijetí na školu," vypráví hudební znalec Lubor Bořek z Vamberka.
Muzikantská rodina
Pavel Ludikar pocházel ze známé muzikantské rodiny. Matka Františka, rozená Ludikarová, byla neteří a žačkou Františka Pivody, který ji vyškolil na operní pěvkyni. Svou uměleckou dráhu zahájila v Plzni, pak působila v cizině, zejména ve švýcarském Luganu, v jehož divadle byla angažována rozměrná česká umělecká kolonie. "Ve sboru zpívaly její dvě sestry, dirigoval tu český skladatel Karel Bendl a právě na jeho pozvání se stal členem souboru také dvaadvacetiletý Augustin Vyskočil z Vamberka. Zprvu zde zpíval, po Bendlově odchodu do vlasti dirigoval a v roce 1880 se v Luganu oženil s Františkou Ludikarovou. Zakrátko se mladí manželé vrátili do Prahy, Augustin se stal sbormistrem, později kapelníkem Národního divadla. 3. března 1882 se manželům Vyskočilovým narodil na pražských Královských Vinohradech jediný syn, jemuž dali jméno Pavel," vysvětluje Bořek.
Ludikarův otec chtěl, aby chlapec šel na práva, a proto uzavřeli přátelskou dohodu: Pro otce se nechal zapsat na právnickou fakultu, pro sebe na klavírní a kompoziční oddělení pražské konzervatoře. Ale hudba nakonec převážila. Už po ročním studiu na pražské konzervatoři debutoval v roce 1904 v Národním divadle jako Sarastro v Kouzelné flétně. "Při přijímací zkoušce do pěveckého oddělení konzervatoře mladý pěvec zpíval i Dvořákovy Biblické písně, načež přítomný skladatel poznamenal: On je nezpíval, on se je modlil; tak to má být! To pak v jejich přednesu pěvci zůstalo pro celý život," říká Bořek.
Newyorská metropolitní
Ludikar zakrátko působil u dvorní opery v Drážďanech, na další rok odešel ještě studovat zpěv do Paříže u Jeana-Louise Lassalla a 1906 přijal angažmá ve vídeňské Volksoper. V sezoně 1909 až 1910 byl znovu u drážďanské opery, v další pak debutoval v milánské Scale, kde ztvárnil roli barona Ochse v italské premiéře Straussova Růžového kavalíra.
V dalších letech hostoval v Buenos Aires a v Riu de Janeiro, nakrátko pobyl u bostonské opery, kde ztělesnil Hanse Sachse ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských. Za první světové války účinkoval většinou ve Švýcarsku, sérii koncertů dával s Arturem Toscaninim. Dvě sezony působil u opery v Turínu, kde zpíval Dona Giovanniho a Wotana. Následovaly Paříž, Londýn a různá města ve Spojených státech amerických. V letech 1926 až 1932 vyvrcholila jeho kariéra členstvím v newyorské Metropolitní opeře. Pak se vrátil do vlasti, kde však angažmá nezískal. Pořádal turné písňových koncertů, překládal česká operní libreta a písně do němčiny a jiných jazyků.
Byl to inteligentní a vzdělaný pěvec s vynikajícími hereckými dispozicemi, mimo jiné hrál ve filmech Píseň lásky a Tatranská romance, zpíval operní repertoár ve čtyřech a písňový dokonce ve dvanácti jazycích. Vynikl jako Mozartův i Rossiniho Figaro. Jeho působení kromě vynikajících interpretačních vystoupení zanechalo stopy i v kompozici, s níž původně na konzervatoři začal, a tak vzniklo několik sbírek upravených písní, ale i vlastní skladby, z nichž stojí za zmínku sbírka Z mého repertoáru.
Apolitický kosmopolita
"Pak už následovala složitá léta. Ludikar se o politiku nestaral, byl svým založením kosmopolita a jako každý výkonný umělec chtěl především vystupovat. Po válce se stal terčem ponižování i útlaku a po únorovém vítězství pracujícího lidu byl navíc označen za buržoazní živel. Rozhodl se proto na konci roku 1945 požádat o povolení k vystěhování do Vídně, kde se dokonce ještě v devětasedmdesáti letech oženil se spisovatelkou a básnířkou Lucy," říká Bořek.
Se svou rodnou zemí však stále udržoval kontakt. Odmítl jediné pozvání, a to jako čestného hosta při oslavách výročí 700 let Vamberka v roce 1965. "Jednoho dne u jeho dveří zaklepal československý kulturní atašé. Předal mu pozvání do Prahy od ministra informací Václava Kopeckého. Po ujištění o svobodném návratu Ludikar pozvání přijal a v dohodnutém termínu odcestoval vlakem do Bratislavy a odtud ministerským autem do Prahy. Kopecký uvítal Ludikara okázale a nabídl mu, aby se vrátil do vlasti. Nemohl mu však zajistit pas s trvalou výjezdní doložkou, a tak rozhovor u kávy ukončil pouze zdvořilým stiskem ruky," vypráví Lubor Bořek. Pavel Ludikar zemřel ve Vídni 20. února 1970.